Cigaretová omezenost

Nesnáším kuřáky. Abych byl konkrétní, nesnáším názorové omezence s cigaretou v tom kvákacím otvoru. Nevadí mi kuřáci, kteří mě neobtěžují svým zlozvykem. Tím by článek mohl končit. Nekuřák první dvě věci chápe, omezený kuřák to nechápe, nechce chápat a nikdy nepochopí.

Lidi lze podle cigaret rozdělit na tři skupiny – nekuřáky; kuřáky, kteří berou ohled na druhé a chodí si zapálit, kde nikomu nevadí; a kuřáky, kteří mají potřebu, chuť si zapálit, kdykoli, kdekoli a je jim jedno, kdo se právě vedle nich nachází.

Poslední skupina mi neobyčejně vadí.

Jdete na oběd. Proč zvolíte zrovna tuhle hospodu, může být mnoho, třeba proto, že žádná jiná v okolí není, nebo vás zaujal jídelní lístek. To je jedno, hlavně máte stejná práva jako kuřák (omezenec si to nemyslí, to jen na okraj). Vejdete dovnitř, na první pohled i čich, žádný problém. Vyberete si stůl co nejdál od případných kuřáků, přišli jste se chutně najíst, ne inhalovat svinstva. Objednáte. Jenže v tom přijde nějaký kuřácký pacholek a vybere si stůl těsně vedle vás, i když je v hospodě plno místa, a hned si zapálí. Vůně a chuť k obědu je ta tam, protože podle Murphyho zákonů má 100% ty nejsmradlavější cigarety. Když se mu pokusíte cokoli říct, v lepším případě vás odbude, v horším se na vás oboří, či vás rovnou napadne, nebo ostentativně začne vyfukovat kouř vašim směrem. Ještě horší je to s dětmi. U sebe to jakžtakž překousnete, ač přes ten smrad netušíte, co jíte, rychle to zhltnete. Jenže pokud máte sebou děti, tak rychle to nepůjde, navíc vidíte, cítíte, co musí inhalovat… No pokaždé se mi otvírá pomyslná kudla v kapse. Už jsem i párkrát odešel, protože se to nedalo. Že je to moje věc? Omyl. S tupcem se nemá cenu přít.

Těch situací, kde nekuřák neustále doplácí na nevycválanost kuřáckých individuí je mnoho. Asi nemá cenu je vypisovat. Řešení? Kapka ohleduplnosti a přemýšlení. Zkuste se nad sebou a svým zlozvykem zamyslet.

Vždyť:

  • pasivní kouření ročně v ČR způsobí úmrtí 3000 lidí
  • i krátkodobé pasivní vdechování má velký vliv na ischemickou chorobu srdeční
  • pasivní kouření zvyšuje riziko cévních mozkových příhod až o 82%
  • riziko onemocnění rakovinou plic při pasivním kouření vzrůstá průměrně o 20%
  • děti vystavené pasivnímu kouření jsou 1.5 – 2x náchylnější k onemocnění dýchacích cest

Málo? sotva, vypsal jsem jen pár základních bodů. Tohohle se fakt účastnit nechci.

Závěrem troška starší statistiky, novější se mi nepovedlo dohledat. Roční náklady na léčbu kuřáků (jen kuřáků, nejsou započítáni pasivní) vyjdou zdravotní systém ČR na 80 miliard. Na daních za cigarety se vybere pouze 35 mld. Těch 45 mld. by se dalo použít ve zdravotnictví jinak, efektivněji.

Až si zase zapálíte, nebo uvidíte si někoho zapálit, vzpomeňte si na těch 5 zmíněných bodů a hlavně uvědomte si, proč sbíráte jakási pofidérní víčka na invalidní vozík pro sousedovo dítě.

Blinkr do auta střední a vyšší třídy? Zbytečnost

Při řízení auta je potřeba věnovat značnou pozornost okolním řidičům. To je stará vesta. Ne že bych koukal po lepých kráskách za volantem, i když je to jistě příjemné, ale je potřeba předvídat. Proto mi neušlo, že jaksi do některých aut střední a vyšší třídy nemontují blinkry. Nebo se pletu?

Vždyť si to vemte. Jedete si po dálnici svých 110 – 130. Zezadu se k vám přiřítí auto za mega i víc. Protože sledujete pečlivě co se děje nejen před autem, ale i za, vidíte, že bez jakéhokoli znamení přejede do levého pruhu, před vámi se zase zařadí před vás. Opět bez blinkru. Na běžné cestě je to naprosto stejné. Tohle má dva možné důvody. Buď zkrátka majitelům drahých bouráků nevyšly peníze na tu páčku pod volantem, přece jen je to obrovská položka, nebo to jsou namachrovaní borečci, kteří si myslí, že porušovat předpisy v té jejich popelnici je nutné, ba povinné. Žijeme v době, kdy drahé auto nikoho neoslní, tak asi musí na sebe upozornit jinak. Chudáci.

Připravit k jízdě, jeď

Znáte to, na křižovatce blikne červená a je potřeba zastavit. Dát přednost vozidlům, chcete-li účastníkům silničního provozu, z jiného směru. Bez problémů. Co je ale problém, je rozjíždění. Ach jo. Jako by to v autoškole vůbec neučili.

Když jsem dělal “papíry na auto” někdy v 18, nebyl sice ještě takový provoz, ale jednou z prvních pouček, které mě naučili, byla ta o významu světel na semaforech. Světlo nahoře, červená, znamená Stůj. To pod ní, oranžové, znamená Připravit k jízdě (rozuměj zařaď kvalt), a to úplně dole, zelené světlo, znamená Jeď, opusť bez zdržování křižovatku.

Když řídím, beru to jako práci, na kterou je potřeba se soustředit. Věnovat se plně řízení. Bohužel spousta lidí si tohle vůbec neuvědomuje. Za volantem jsou pak vidět ředitelé zeměkoule (telefonisti), dirigenti (jednou rukou drží mobil, druhou živě gestikulují), mumie (ženy, které si právě teď potřebují udělat nový obličej, čti make-up), rozhodčí (soudcují zápas dětí na zadním sedadle), kuřáci, kecálkové, v zimě pak tankisté (na předním skle očištěný malý průzor) a mnozí další.

Ti všichni jaksi kašlou na něco tak banálního, jako je ta věc u paty křižovatky měnící barvy. Jak jinak si totiž vysvětlit situace, kdy proběhne oranžová, pak zelená a teprve pak řidič prvního vozidla zařadí rychlost a rozjede se. Ten za ním naprosto to samé. Dokud auto před ním stojí, nic dělat nebude, teprve až se rozjede, pomalu zařadí rychlost a rozjede se.

Doba je uspěchaná. Na některých křižovatkách jsou uspěchané i semafory, tj. zelená se tam moc neohřeje a už zase bliká oranžová a červená, která je tam mnohonásobně déle. Na takových křižovatkách doslova rostu, 3-4 auto už kvůli výše popsaným individuím zkrátka neprojede a kolona čeká, ve špičce narůstá závratnou rychlostí. Vadí mi ta lidská bezohlednost: já projedu, ty za mnou čekej.

Pokud stojím na křižovatce, a je jedno na kterém místě, vždy si semafor hlídám. Jakmile skočí oranžová, zařadím rychlost a čekám na zelenou. Pokud jsem na prvním místě, souběžně s probliknutím zelené se rozjíždím. V případě, dalších míst, čekám na rozjetí auta přede mnou, abych se pak souběžně s ním rozjel.

Když se ještě vrátím na to první místo na křižovatce, dost často se mi stává, že já už sem na druhé straně křižovatky a auto za mnou se teprve rozjíždí.

Neříkám, že si občas za volantem nezahraji na ředitele zeměkoule, kterému právě volá prezident republiky (což jak uznáte nelze nevzít), nebo rozhodčího, či jen obyčejného kecálka, vždy ale ten semafor sleduji. Zkuste to také, nebolí to.